VÝSTAVBA FORTU XIII

Na konci roku 1850 dokončil plukovník Julius von Wurmb hlavní plán táborové ( fortové ) pevnosti Olomouc i projekty prvních čtyř pevnůstek, které měly být vystavěny v horizontu tří let ve zděném (pernamentním) provedení. Pevnůstka č.XIII byla jednou z nich. Její výstavba v zemním (provizorním) provedení byla zahájena v létě 1850. Stavbu prováděla soukromá stavební společnost bratří Kleinů, pod dozorem pevnostního inženýra nadporučíka Juliana Krynického.

Na podzim 1850, kdy probíhaly v celé pevnosti přípravy na obranu před hrozícím Pruským útokem měl fort podobu mohutného zemního valu s příkopem. Val byl opatřen palisádou a osazen osmi děly. Za ním se pak nacházely dřevěné baráky pro ubytování 90 mužů, kuchyně a příruční prachárny. V létě 1851, po uklidnění mezinárodněpolitické situace, začaly na fortu XIII první zednické práce. Do konce roku 1853 byl fort po stavební stránce dokončen. Dokončovací práce v interiérech a terénní úpravy pak byly dokončeny v létě 1854, kdy byl fort také vybaven optickým ramenovým telegrafem.

Původní záměr pojmenovat jednotlivé forty v Olomouci po významných osobách vojenských dějin se nerealizoval a objektům zůstaly pro rozlišení pouze označení římskými číslicemi. Fort XIII užíval ještě název Ziegelschlag (cihelna).

Celkové náklady na výstavbu fortu dosáhly 272.000 zlatých.

Fort XIII byl typově velmi podobný s dalšími současně budovanými forty, a to s fortem číslo XI, XV a XVII. Tyto 4 forty bránily západní a jihozápadní přístupy k městu Olomouci a byly to jedny z nejmohutnějších objektů celého pevnostního systému.

Celá pevnost je vyzděna z režného zdiva s kamennou podezdívkou a je doplněna kamennými prvky z pískovce. Zeď kontreskarpy je vystavěna z lomového kamene.

Jádro pevnůstky pětiúhelníkového půdorysu tvořil podkovovitý kasárenský objekt (tzv. reduit) s nádvořím Kasematy uvnitř reduitu sloužily zejména k ubytovacím účelům a uskladnění dělostřeleckého materiálu. Dále zde byla umístěna kuchyně. Na reduit navazovala směrem do týlu fortu šíjová kaponiera, která měla za úkol krýt svými dělostřeleckými zbraněmi a palbou z pušek přístup k týlu objektu a vstupní bráně. Hlavní dělostřelecká výzbroj objektu se nacházela na mohutném obvodovém zemním valu, na který vedly dvě nájezdové rampy. Val pevnůstky byl kasematován a jeho vnější armovaná zeď tvořila eskarpu obvodového příkopu. Příkop byl chráněn nejen pěchotními střílnami v eskarpě, ale i dvěma čelními dvoukaponierami ( dnes již neexistujícími odbouranými ve 20.letech 20.stol ), Tyto tzv. kočičí uši byly propojeny s centrem fortu zásobovací poternou a s armovanou kontreskarpou krytou chodbou. V kontreskarpě se taktéž nacházela střelecká galerie s pěchotními střílnami směřujícími do příkopu. Dále byly v kontreskarpě vybudovány odlehčovací výklenky zmírňující tlak zeminy. Tyto výklenky mohly být v případě nutnosti využity pro hloubení minových chodeb směrem do předpolí objektu. Nad celou kontreskarpou byl navršen zemní val o mocnosti cca 5m, který kryl zděné části fortu a chránil je před případnými účinky dělostřelecké palby.

 

Do fortu se vstupovalo vjezdovou branou zdobenou prvky Windsorské gotiky, která byla doplněna padacím mostem. Brána byla umístěna v týlní hardební zdi spojující reduit s oběma konci zemního valu. Ve válečném roce 1866 byla obě týlní křídla pevnůstky opatřena zemním postavením pro děla. Na fortu byly také vybudovány provizorní úkryty a další traverzy oddělující dělostřelecká postavení. V příkopu pevnůstky pak byly instalovány různé druhy protipěchotních překážek.  Pevnost byla osazena 26 kanony a válečnou posádku tvořilo 410 mužů. Fort XIII nebyl však v roce 1866 vystaven útoku nepřítele. V době míru byl fort využíván jako kasárna a byla zde kasernována 1 setnina vojska. V době cvičení, nebo manévrů se zvýšil stav ubytovaných vojáků na 230.

Po ukončení válečné krize v roce 1866 sloužila pevnůstka v dalších desetiletích jako kasárenský objekt, muniční sklad, dělostřelecká laboratoř, a dokonce jako internační tábor polských revolucionářů po prohraném povstání v roce 1863.

 

V závěru druhé světové války byl objekt nazbrojen a připraven k obraně jako opěrný bod německé armády. Pro tento účel byly v bezprostřední blízkosti objektu vybudovány také dvě dělostřelecká postavení, které jsou zachovány do dnes. V květnu 1945 fašisté popravili na tomto objektu 17 vlastenců z Kožušan a Brodku u Přerova. Tuto tragickou událost připomíná pamětní deska na zdi kontreskarpy, v místě levé čelní kaponiery.